Znáš ten pocit, když se cítíš nepřirozeně ve svém vlastním světě?
Když se celé tvé já obrací proti tobě? Všechno co jsi kdy vytvořila začíná mizet a obracet se v prach? A ta nedůvěra v sebe samou je mnohem silnější než byla kdy předtím? Ten pocit že to nedokážeš, že to vzdáš... Ta touha která se v záhy ztrácí někde za rohem, jako by nikdy nebyla? Cítím jak se mi podlamují kolena při každém dalším kroku. Ta nemoc za to nemůže, alespoň ne tentokrát, uvnitř se něco třepe a napovrch padají jen suché slzy. Ta tíha na srdci je větší než kdy byla, duše křičí po odpočinku, ale srdce zběsile bije a nepřestává. Zuby drkotají o sebe, už také mají dost, tělo je znavené, oči ... o těch už ani nemluvím. Jsem unavená, unavená z celého žití, unavená z umírání a ta touha vyhrabat se z toho bláta mi klouže mezi prsty. Ten písek je tak sypký, nebezpečný asi jako pískový přesyp na zimním hřišti... Kdybych jen dokázala říci, kde se mé nohy ztratily, kam zabloudily mé oči... do čeho se zamotala má duše. Cítím se prázdná, ale vlastně tak plná jako nikdy předtím... a sleduji hodinové ručičky, které se nekonečně otáčejí, čas se táhne do neznáma, jen já sedím na stejném místě a hledám správná slova a pojmenování, kdyby to bylo tak lehké jak ostatní vykládají.
